Jak jsme začali cestovat aneb Také nevíš, co po maturitě?

Tento článek bych ráda věnovala především studentům maturitních ročníků, kteří se stále snaží najít sami sebe v davu svých vrstevníků s různými cíli a ambicemi. Zjišťují svůj pravý význam ve světě, kam patří a co vlastně chtějí v životě dokázat. Píšu ho pro všechny, kteří jsou tak trochu ztraceni a bojí se budoucnosti, která se pomalu, ale jistě, blíží.

Co po maturitě?

Poslední ročník střední školy byl (nejen) pro nás, mne a přítele Dana, docela velkým náporem na psychiku. Musíte se připravovat na maturitu, nacvičovat na ples, vybrat si šaty či oblek a do toho ještě přemýšlet nad budoucností. Vzhledem k tomu, že jsme se s Danem učili poměrně dobře, naše rodiny přímo prahly po tom, abychom studovali dál. Spolužáci si podávali přihlášky na vysoké školy a my se cítili úplně ztracení. Nevěděli jsme, co chceme dělat, ani jakým směrem se chceme ubírat. Lákalo nás zahraničí, ale netušili jsme, že se to dá zrealizovat.

Tlak okolí nás nakonec dohnal k tomu, abychom si na poslední chvíli také podali přihlášky. Vybrali jsme si pedagogický obor, zaměřený na anglický jazyk. Hluboko uvnitř jsme moc dobře věděli, že nám to nic nedá. Když se nás někdo zeptal, proč jsme si takovou školu vybrali, odvětili jsme, že se chceme zlepšit v angličtině, ale pedagogika nám vlastně nic neříká.

Zlom nastal ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli výsledky přijímacích zkoušek. Dana na školu přijali, ale mě ne. Zkoušku jsem nedala o jeden jediný bod. Že by znamení? Na jednu stranu jsem byla smutná a zklamaná, ale na druhou jsem cítila jakousi úlevu. A tak jsme učinili rozhodnutí. Začneme cestovat, abychom poznali svět, ale hlavně sami sebe.

Hurá do Malajsie

Dan má velkou výhodu v tom, že studoval cestovní ruch. Vyzná se ve světě, plánuje všechny naše cesty a vybírá ubytování. Zná zajímavá místa v různých zemích, takže se nikdy nenudíme. Naše první zastávka byla v Malajsii, kde jsme chtěli dobrovolničit – tedy pracovat několik hodin denně za stravu a ubytování (na mém blogu cestovanicko.eu najdete samostatný článek o této zkušenosti). Dále jsme byli v Bangkoku, hlavním městě Thajska, kde jsme strávili jen tři dny, ale o to více jsme si je užili.

Inspirativní Thajsko

Thajsko nás nadchlo, a proto jsme se rozhodli dát další šanci dobrovolnictví a vydali se na thajský ostrov Koh Phangan. Pracovali jsme v nádherném resortu s pláží, pouze 3 hodiny denně a za to nám bylo poskytnuto ubytování. Naším úkolem byl check-in (vítání nových hostů) a check-out (úklid bungalowů po jejich odchodu), pomáhat při servírování snídaně nebo třeba hrabat listí. Nejlepší bylo, že nás to moc bavilo, poznali jsme spoustu úžasných lidí z různých koutů světa a dozvěděli se mnoho zajímavých informací o jejich stylu života a kultuře. Strávili jsme tam přibližně tři týdny a posunuli se dál – na Bali.

Chřipka na Bali

Bali nezačalo úplně dle našich představ, protože nás hned po příjezdu skolila chřipka. První týden jsme tedy proleželi v posteli a střídali si teploměr. Jakmile se nám udělalo líp, vyrazili jsme směr Ubud. Navštívili jsme spoustu chrámů, pláží a památek. Nejvíce nás zaujal Monkey Forest, tedy les plný opic, krásné byly také velké kávové plantáže.

Nyní jsme ve Vietnamu a po krátké zastávce v Čechách míříme do Gruzie. Kde bude naše další zastávka, netušíme. Víme však, že svět je nám otevřený a budeme ho objevovat tak dlouho, jak to jen půjde.

Na vysokou jsme nerezignovali

Na závěr jen dodám, že bych nerada, abyste článek pochopili jako hlásání, že vysoká škola je špatná nebo zbytečná. To v žádném případě! Jít studovat po střední škole může být pro někoho tou nejlepší volbou. Článkem jsem hlavně chtěla vyjádřit myšlenku, že se nesmíte nechat ovlivnit okolím a jít studovat obor, který vás nebude bavit a budete akorát ztrácet čas. My jsme vysokou školu rozhodně nezahodili – naopak. Jen si chceme uvědomit, co nás vlastně baví, co nás zajímá a v jakém oboru bychom se chtěli jednou uplatnit.

Nikola Plíhalová, absolventka 2019